Plastová dohoda nebude, lepší žádná, než blbá...

Globální plastová dohoda zatím nevznikla. Mezinárodní vyjednávání v rámci INC – Intergovernmental Negotiating Committee (mezivládní vyjednávací výbor zřízený rezolucí UNEA 5/14) se v Ženevě (INC-5.2, 5.–15. 8. 2025) ukončila bez konsenzu a bez výsledného textu. Mandát zůstává: připravit právně závazný nástroj proti plastovému znečištění pokrývající celý životní cyklus plastů – od návrhu a výroby přes užití až po konec životnosti. Jednání mají být obnovena v dalším termínu, který UNEP teprve oznámí.

Rozpor je strukturální a nemění se od loňského kola v Busanu: u stolu stojí dva světy. První – široká koalice více než sta států včetně EU, mnoha afrických a ostrovních zemí – prosazuje upstream řešení: omezení primární produkce plastů, závazná pravidla pro chemické látky, ekodesign a opakované použití. Druhý – petrostáty a část průmyslu – chce vyjednávání zúžit na odpadové hospodářství a dobrovolné kroky bez stropů výroby. V Ženevě se tak znovu zablokovala shoda na limitech nově vyráběných plastů i na regulaci aditiv a monomerů; jednání skončilo bez textu a bez plánu další procedury.

Důvod, proč „řešit jen odpad“ nestačí, je věcný: plasty nejsou jeden materiál. Identifikováno je >13 000 látek spojených s plasty a jejich výrobou; >3 000 z nich patří do kategorií potenciálního rizika. Bez transparentního složení, standardizace a zúžení chemické pestrosti recyklace naráží na fyzikální i toxikologické limity a výsledný recyklát má proměnlivou kvalitu. Proto mandát záměrně zahrnuje celý životní cyklus a nestačí přesouvat náklady na třídírny a recyklační provozy.

Geopolitický kontext je zřejmý. Energetika se posouvá k OZE a elektrifikaci, a tím klesá prostor pro fosilie v elektroenergetice. To zvyšuje motivaci petrostátů držet odbyt v petrochemii a plastech a bránit stropům produkce. Současně například Čína masivně investuje do „clean energy“ (ve 2024 posun celosvětových investic přes 2 biliony USD, Čína tvoří přibližně třetinu „clean energy“ investic a rekordně navyšuje fotovoltaiku a vítr), což není rozpor s epizodickým růstem uhlí v části regionů – jde o strategické snižování závislosti na nestabilních dovozních partnerech.

Procesní problém je konsenzus: text musí schválit všechny státy. V Ženevě se nepodařilo najít průnik ani na minimalistickém jádru, mj. i kvůli odporu k výrobním stropům ze strany USA a dalších producentů. Výsledek: adjourned without consensus, dohoda o dalším postupu chybí. Některé delegace i pozorovatelé proto otevřeně říkají, že slabá, nevymahatelná smlouva by byla horší než žádná.

Co dává smysl dál:

1. Vrátit jednání na věcný základ „full life cycle“ a technicky rozdělit spor: (a) trajektorie pro primární plasty; (b) pozitivní/negativní seznamy látek + povinná transparentnost složení a materiálové pasy; (c) ekodesign a reuse jako priorita; (d) standardy kvality recyklace/recyklátů; (e) financování a kapacity pro státy s nižšími příjmy. To je jediné, co reálně zvyšuje kvalitu recyklátu a snižuje náklady na konci řetězce.

2. Procedurálně odblokovat INC: malá mandátovaná pracovní tělesa, jasný harmonogram a „clean text“ k politickým volbám. Politický signál může dát UNEA-7 v Nairobi (8.–12. 12. 2025), ale termín pokračování musí oficiálně vyhlásit UNEP/INC.

3. Plurilaterální varianta mimo OSN („koalice ochotných“): státy sdílející ambici uzavřou samostatnou, vymahatelnou mezinárodní dohodu (chemické standardy, design, reporting) a přístup na trh podmíní souladem. Precedentem je Ottawský proces k zákazu protipěchotních min – vyjednán mimo OSN, ale vytvořil globální normu a tlak na přistoupení. Nutná je kompatibilita s pravidly WTO (TBT).

Závěr je střízlivý: INC-5.2 není konec, ale varování. Pokud by vznikla „gumová“ dohoda bez stropů výroby a bez regulace chemických látek, přenesla by náklady na konec řetězce a nevyřešila příčinu. Smysl dává buď dohodnout pevné, vymahatelné jádro v rámci OSN, nebo jej vybudovat plurilaterálně a nastavit standardy, ke kterým se ostatní přidají později. Kvalita mezinárodní smlouvy se pozná při plnění, ne podpisem.