Papírová armáda nebo obrany schopná?

Česká republika a investice do obrany: historický vývoj a současné závazky

Výdaje na obranu patří mezi klíčové ukazatele odhodlání státu zajistit vlastní bezpečnost a naplňovat mezinárodní závazky. Česká republika má v tomto ohledu specifickou historickou zkušenost. Po roce 1989, kdy se zhroutily bezpečnostní struktury Varšavské smlouvy, došlo k výraznému poklesu obranných rozpočtů.

V 90. letech se výdaje ČR pohybovaly okolo 2 % HDP (1993–1995: cca 1,9–2,0 %). Od roku 2000 však docházelo k systematickému snižování – v roce 2000 činily výdaje 1,8 % HDP, v roce 2010 již pouze 1,1 % HDP, a v roce 2015 dokonce historické minimum 0,94 % HDP. Tento trend byl v přímém rozporu se spojeneckým závazkem vůči NATO, kde standardem zůstává minimálně 2 % HDP.

Až ruská agrese proti Ukrajině v roce 2014, a zejména plnohodnotná invaze v roce 2022, zásadně změnily postoj České republiky i dalších spojenců k otázce investic do obrany. Od roku 2020 začalo postupné navyšování výdajů, které v roce 2023 dosáhly 1,4 % HDP, a v roce 2025 se ČR opět vrací k hranici 2 % HDP. To znamená posílení investic do modernizace armády, zajištění interoperability v rámci NATO a obnovu schopností, které byly v minulých desetiletích výrazně oslabeny.

Je nezbytné zdůraznit, že podfinancovaná armáda není pouze ekonomický problém, ale představuje strategické riziko. Kdo dnes tvrdí, že investice do armády jsou zbytečné, fakticky zastává stejnou logiku, jakou prosazuje Ruská federace – totiž že slabost protivníka je příležitostí k vlastní expanzi. Moskva dlouhodobě investuje do armády 4–5 % HDP, čímž staví vojenskou sílu do centra své zahraniční politiky.

Pro Českou republiku proto není modernizace ozbrojených sil luxusem, nýbrž podmínkou zachování státní suverenity a schopnosti bránit vlastní území i spojence. Historická zkušenost snižování výdajů na obranu jasně ukazuje, že krátkodobé „úspory“ v této oblasti se v čase mění v nejdražší možné riziko – ztrátu bezpečnosti a nezávislosti.